sobota 7. března 2015

#44:A co dál...

Moje aktuální pisatelská nečinnost mě už opravdu deprimuje. Proto jsem se rozhodla udělat si jasný plán, podle kterého se budu v následujících dnech ubírat. A kam si ho jinam zapsat než do svého blogerského deníčku?

Zatím jsem se vám nesvěřovala, ale pravda je taková, že už pár týdnů bojuji s dalším ďábelským ponoukáním. Respektive pěkně debilním nápadem, abychom se vyhnuli tomu poetickému patosu. Napadlo mě totiž, že svou dopsanou prvotinu už nebudu nikde nabízet a naopak budu pokračovat na psaní druhého díla. Nakladatelstvím budu následně nabízet rozšířenou verzi. Jednoduše řečeno by se už nejednalo o trilogii, ale o dva díly. Není to úplně špatný nápad. Jednička má obsahově opravdu blízko ke dvojce a myslím, že by v kontextu s připojeným druhým dílem dopadla daleko lépe. Třebaže příběh je napsán tak, aby fungoval samostatně, chápu, že mnoha nakladatelům může i přesto připadat nedořečený. Nehrozí ostatně, že bych měla náraz strašnou spoustu textu, kterou by se teprve nakladatelé báli vydat. Nevím, jestli svou věc můžu označit jako novelu, protože v tomhle se snad všichni na internetu rozchází, co jsem si tak našla. Každopádně je to text o "pouhých" 169 normostranách. 

Takže místo abych se věnovala práci na svém skutečném prvním románu s velkým R, koketovala jsem s podobnými myšlenkami...

Od včerejšího dne ale vím, že dalšího půlroku se budu věnovat také další pracovní činnosti. Čas práce na nové knize se tím pádem krátí. Tím pádem odpadá prostor na jakékoliv srandičky!

Z toho důvodu jsem si opět popovídala sama se sebou (taky byste to někdy měli praktikovat, je to skvělá věc) a já mi sdělilo jasný a upřímný názor na věc, když jsem ho opět konfrontovala se svými záměry: "Vy*er se, ku*va, už na to! Konečně rozešli všechna nakladatelství, která tě napadnou a začni už, PROBOHA, psát novou knihu!" 


Co jsem na to mohla říct... Já mám vždycky pravdu. A pak jsem taky dnes narazila na tenhle citát:
"Skutečnost, že něco nechcete publikovat, je v devíti z deseti případů důkazem, že byste to měli publikovat." (Gilbert Keith Chesterton)
A asi na tom něco bude. Žádné přívěsky v podobě přidaného druhého dílu. Pokud má můj prvorozenec někdy vyjít, tak potom v podobě, v jaké je teď. Jako malé neviňátko, které pustili do světa bez kompasu. Nepotřebuje staršího bráchu, jenž by ho cestou vedl a před ostatními obhajoval jeho existenci. Právě proto, že se ho v takovéto podobě z určitých osobních důvodů docela ostýchám najednou vydat, ho takto musím vydat! Neboť bod číslo 9Pokud vás některý nápad znervózňuje, nebo pokud je vám nevolno z myšlenky, že určitý příběh budou číst lidé, tak pak jste pravděpodobně na té správné cestě.

Můj plán je tedy následující:
  1. Navázat na dosud napsaný text a konečně ZAČÍT PSÁT KNIHU! HNED!
  2. Obeslat všechna možná (a vhodná) nakladatelství! Nejpozději do tří dnů.
  3. Modlit se, abych nebyla vybrána do finální patnáctky soutěže Hledá se autor bestselleru. (To je žert, vlastně by to bylo docela pěkné, kdyby je můj nedonošenec oslovil.☺Čím více se prodlužuje doba, kdy jsem se na něho naposledy dívala, tím více se mi líbí a vkládám v něho naděje. Drž se, hochu!)
  4. Konečně si ujasnit, jakým směrem chci ubírat svůj další blogový projekt, nebo vůbec promyslet možné jiné projekty, když mám tolik nápadů. Asi si dám opět pokec sama se sebou.

A na důkaz bodu jedna přikládám Gang Of Four a jejich výbornou věc, jež se nechtěně stala soundtrackem právě mého nového příběh. A ne náhodou!

Žádné komentáře:

Okomentovat