Jak možná víte, v létě jsem nadšeně referovala o práci na druhém dílu mého debutu. Jak už zcela jistě nevíte (ale pravděpodobně tušíte), dlouho mi mé zanícení nevydrželo. Řekněme, že mám ale slušný základ, na kterém v budoucnu můžu stavět. Stále nemám totiž jasno, zda mou prvotinu vůbec někde vydají. Začínám propadat přesvědčení, že spíše ne, než ano, takže jsem se pochopitelně ve psaní pokračování sama zbrzdila. Teda takhle - ta věc jednou vyjde, i kdybych ji měla později vydat na vlastní triko. Nepsala jsem ji proto, aby mi ležela navěky, řečeno tím obludným spisovatelským termínem, "v šuplíku". Co ale zoufale potřebuji je, aby mě vůbec poprvé publikovalo vydavatelství. A jestliže tenhle příběh je pro ně až moc alternativní (to nevím, jenom odhaduji, protože jsem se z došlých odpovědí nedočkala zatím ani řádku kritiky), potřebuji tedy jiný.
V zásobě mám dvě velká a dokonce rozpracovaná témata, ale momentálně se nacházím asi ještě ve stádiu, kdy si na ně tak úplně netroufnu. V zásobě mám dokonce už i jednu svým způsobem hotovou knihu, řekněme trochu nekonvenční young adult, o které jsem se na blogu už několikrát zmiňovala. Již řečené ale stále platí - tohle nebude můj debut. Co ovšem tedy dál?
V minulých týdnech proběhlo několik zoufalých pokusů a bylo napsáno několik útržkovitých fragmentů, z nichž měla vyjít zaručená příští velká věc. Skončilo to ale jenom mým vztekem, že do všech těch věcí strkám až příliš moc sebe. A když jsme u toho - kdybych chtěla psát o sobě, tak rovnou do vydavatelství zašlu své, daleko lépe formálně zvládnuté deníky, což pochopitelně nechci.
(Mimochodem jak jen to přijde, že deníky jsou vždycky takové krásné pisatelské majstrštyky a pak si sednete před word a padají z vás jenom neohrabané odstavce? Ach, možná jsem vážně odsouzená pouze k autobiografickému odvětví...)
Takže blbost, všechny malé zásvity inspirace jsem zavrhla jenom jako maskované psychoanalýzy svého ega, nic co by se dalo publikovat. Pak se to ale stalo a - jak už to obvykle s významnými věcmi v životě člověka bývá - vlastně ani nevím kdy, kde a jak. Ale stalo se to, a to je to nejdůležitější! Jednoduše mě nevím po jak dlouhé době napadl zbrusu nový námět. A pozor - to dokonce bez žádného hudebního podnětu..., což je skoro úplný unikát!
Víte, problém s většinou mých námětů je ten, že vznikly během mých náctiletých let, v době, kdy jsem prostě nepromýšlela žádné další detaily a logičnosti. Některé bych dneska už nemohla napsat, protože to jednoduše byly nesmysly. Teď jsem navíc chtěla stvořit něco čerstvého. Něco, co jsem vymyslela ve své dnešním a řekněme už i ustálenějším duševním rozpoložení. Prostě něco, o čem budu na sto procent přesvědčená dnes i zítra. Něco opravdového a dotaženého, ne jenom další nejasný obrys příběhu. A něco takového mě právě před několika dny konečně, vskutku zázrakem napadlo!
Ráda bych věděla, že se stalo něco, co mě ten námět nějak vyasociovalo, ale jednoduše o ničem nevím. Vím jenom, že ten příběh tam nebyl a pak tam už byl. V hlavě jsem měla jednu skutečnou scénu z mého života a na tu jsem našroubovala smyšlený děj, tak odlišný od mé reality, že jsem mu ihned řekla ano. První jsem ještě moc nevěděla, kam bych ho povedla. Věděla jsem jen, že bych ho ráda podala se značným sarkasmem, no prostě klasicky mým stylem. Před pár dny se ale přihodil další úžasný obrat. Poslouchala jsem bri-lant-ní soundtrack k filmu Interstellar od mého oblíbeného Hanse Zimmera. Byla to skladba "Detach", která jako deus ex machina v mé hlavě udělala najednou úplný příběhový kotoul s mým námětem. Jo! Do půlky děje to jistě budou samé legrácky a střízlivé popisování jednoho neobvyklého konání. Ovšem pak - a to zcela ve shodě s dramatickým obratem songu ke konci třetí minuty - se něco změní! Něco se stane a tohle už kurva nebude komický, tohle bude sakra vážný! A najednou jsem před sebou měla velice seriózní látku.
Zda se mi také podaří ji seriózně zpracovat, je věc druhá. Teď se tím ale nesnažím moc zaobírat. Dámy a pánové, já mám totiž nový námět!
gratulace :)) pokracuj v tom, co te bavi, a on uz se uspech drive nebo pozdeji sam prihlasi o slovo! :) kdyz je clovek do veci takhle zapalenej, nikdy to nemuze dopadnout spatne
OdpovědětVymazat